Tak začalo to takhle: (pozn. Autora: z lodního deníku 2. raftu)
Byl krásný sluneční den a třída 7.c statečně čelí všem dotazům jestli na tu vodu opravdu jedeme či nikoliv, nikdo totiž nevěří, že s naší pověstí by se k tomu někdo odhodlal… Ale ano, náš statečný kapitán pan Ritter spolu se svým kormidelníkem panem Svitálkem, jenž je také kartografem výpravy, se s mírným děsem v očích vydávají na cestu. Brumov už je za námi a po cyklostezce se se scóre 1 pád/10 km blížíme k Nemšové. Naše bicykly necháváme v železniční stanici a jdeme si vyslechnout povinné poučení o bezpečnosti na vodě navázané na varovné poučení o rozdílu vesla a pádla. Vesty, pádla (ano, opravdu se na raftu nevesluje) a jedeme, teda plujeme. Teď mnozí z nás zažívají své první zkušenosti s pádlem, a také doufám, že ne poslední. Pořád tomu lehce nevěřím, ale po celou trasu (asi 12 km) NIKDO z lodi nevypadl, a to, už je co říct. Na Volavčím ostrově jsme se naučili techniku, jak se nechat unášet proudem když nás strhne, byť mnozí z nás ji jistě přejmenovali na: ,, jak si nabít zadek když to nedělám správně.“ Také se ukázalo, že v přírodopisu někteří z nás plavou, a to doslova neboť věta: Jé hele, volavka… myslíš toho racka? To dokazuje. Další etapa vedla Trenčínem, tam to jistě každý zná. A kdo ne, tak ať se zajede podívat, mají tam dobrou zmrzlinu. Co ještě zmínit? Správný vlak se nám podařilo najít, což se furt ještě divím (prosím páni učitelé neurazte se, zvládli jsme to skvěle) a tak jsme se i s našimi koly, které naštěstí nikdo neukradl, vrátili, sice vyčerpaní, ale hlavně v pořádku, domů.
Justýna Chuchmová a Barbora Rendeková žákyně 7.C
