„Ne, to ne, to nemůžeme…“
„Tak třeba…“
Tak co tedy? Jedině v rukavicích, samozřejmě roušky a hlavně otevřít okna a rozestupy. Dobře, dáme se do toho. Jenže co když i přes to všechno by se někdo nakazil?
Tak prostě na kameru. My na ten virus vyzrajeme, my se nedáme! My už také chceme konečně něco spolu připravit pro druhé. Vždyť ani loni jsme nemohli přivítat Mikuláše!
A to, že máme každý z nás jinou náturu, že je nutné se společně na něčem konkrétním domlouvat a domluvit, že já musím přijat kompromis, že musím ustoupit ze svého nároku, ale hlavně to, že tohle všechno nakonec dokážu, to samo už naznačuje obrovský posun v mém osobním rozvoji. Jsem už přece deváťák a to by bylo, abych to nezvládl! Jak bych se pak chtěl „plácat“ ve světě, až vyjdu ze základky?
Jdeme na to… A je jedno, že je 15.30 h, prostě tu budeme, až to nacvičíme.
Spolužáci z 9. B
